Vítáme vás na stránkách chovné stanice  grifonků a brabantíků ”Skřítek z karamelu“.

                  Možná se zdá název poněkud divný, ale naši páníčci dlouhým mazlením – zejména ráno hned po tom co se jim probudíme v posteli, a jsme takoví krásní teplouncí, měkoučcí, vláční a zbarvení jak karamelka, snad ještě sladčí – usoudili, že to je ten správný název stanice.

                  U páníčků žili přes 20 let buldočci. Nejdřív bratři Benoušek a Bony, oba bez PP. Jejich následníky byl Guiom Ze zámeckého Žerotínu a jeho dcera Julinka. Jednou jedinkrát pánečky zarmoutili – tehdy, kdy se jejich čas naplnil a oni odešli do psího nebíčka, což bylo pouhých šest týdnů po sobě. Když Guiomek odešel, začali hledat mezi brabantíky následovníky.

                  Pánečkova představa byla chlupatý grifonek. No krátkosrstý brabantík nebyl dost dobrý, dokonce se na mne – Quipa Tamaguči  nechtěl jet ani podívat. Ale moje skvělá paní chovatelka Evička je svým nadšením přesvědčila a tak přijeli. No a když mne páneček uviděl, už mu nevadilo, že nejsem grifonek, ale brabantík. Najednou se  nemohl  dočkat dne, kdy si pro mne pojedou  i s „tetou“ Julinkou a strejdou Broněčkem (šeltiák, pejsek kamarádky pánečků) – kterého vychovali Guiomek s Julinkou, protože i s nimi byl velice často v kontaktu.

                  Když jsem přijel do nového domova, začali mi říkat Radeček – ze všeho jsem se už tenkrát radoval, všechno je legrace a vůbec na světě je moc fajn. Jen mi bylo divné, že teta Julinka si se mnou nechce moc hrát, jen tak občas, byla smutná, unavená a zlobilo ji srdíčko. A pak jsem jednou přišel z procházky domů a teta tam nebyla…

                   Celý měsíc jsem čekal až pojedeme pro mou parťačku, kamarádku a snad i „manželku“. Konečně ten den nastal, bylo mlhavé listopadové ráno a my vyrazili na dlouhou cestu do Petrovic pro Barborku z Krchova vrchu. Je to správná parťačka, občas když ji zlobím, mi to dá najevo. Ale co všechno ona dokáže vymyslet, jen abychom se nenudili. A když přijde strejda Broňa, nebo když jedeme do přírody, to je teprve zábava.

                    Já Radeček miluji výstavy nadevše, všichni si mne tam prohlíží, hladí a obdivují. Když jdu kruhem, hmmm, no celé dny bych tam mohl být. Barunka to ráda nemá, ale co už nadělá, když ti pánečci jinak nedají. Je to pro ni strašná nuda a oběť, no ale co se dá dělat. Nejlepší je pro ni vždycky cesta domů. To si konečně udělá pohodlí v autě na sedačce a může aspoň ze dvě hodinky pospat, aby měla dostatek síly vymýšlet doma další lumpárny.

                     Jsme neskutečně návykoví a čím víc je nás pohromadě, tím líp. No myslím, že jestli budeme mít miminka, že pánečci jim dají nejmíň takovou lásku a péči jako nám, že je určitě vymazlí. A až nastane čas, kdy půjdou k novým pánečkům, budou muset mít jistotu, že o ně bude vždycky dobře postaráno.